Alina Karpová se narodila v zakarpatském Mukačevu. Prošla si nejrůznějšími životními situacemi, které ji nejen zocelily, ale daly jí i směr, kterým se úspěšně pohybuje její činnost - stala se totiž mecenáškou na plný úvazek. Sponzoruje studenty a začínající umělce a podílí se také na chodu organizací, které snaží vymýtit obchod s bílým masem. Při příležitosti jejího příjezdu do Prahy vám Jiná pravda přináší rozhovor s touto pozoruhodnou obrateňkou.
JP: V dobročinných organizacích jste známá jako nekompromisní ochranitelka všech, kdo by vaši pomoc mohli potřebovat. Jak tato Vaše pověst vznikla?
Alina: Maminka mě ještě v Mukačevě vychovávala tak, abych vždy pomáhala všem, kdo to potřebují. Já sama si myslím, že to je nejlepší důvod, proč žít - dělat svět lepším místem k životu. V minulosti jsem se často ocitla v nouzi a nejspíš bych se z ní nedostala nebýt pomocných rukou lidí kolem mě.
Samozřejmě se mi od jisté doby protloukalo lépe, protože jsem Jiná a s tím se pojí nějaké ty možnosti a schopnosti navíc, ale u několika událostí jsem si jistá, že bez přátel a známých, kteří se o mě postarali, bychom tu spolu už nemluvily.
JP: Už před rozhovorem jste říkala, že se Vás můžu zeptat na cokoliv, co mě napadne. Právě jste mě přiměla k tomu, abych této možnosti využila: O jaké události šlo?
Alina: Nejdřív k tomu, že vám o sobě řeknu cokoliv: je poměrně málo věcí, o kterých mám problém mluvit nebo mi připadají příliš osobní. Myslím si, že žiju velmi bohatý život a že by ode mne bylo sobecké, pokud bych neodpověděla na otázky těch mladších a méně zkušených, kterým mohou mé názory pomoci.
A teď k těm několika věcem, které se mi staly. První z nich je smrt mé matky - bylo mi necelých sedmnáct, doba byla velmi nejistá a já měla co dělat, abych vůbec sehnala něco do úst. Dům, ve kterém jsme žily, patřil matčiným příbuzným, takže bydlení naštěstí nebyl až takový problém - ale jen do doby, než si prastrýc uvědomil, že bych mu mohla vydělat nějaké peníze navíc a chtěl mě přinutit "šlapat chodník", jak se dneska říká. To pro mě byla šílená představa – dokončovala jsem zrovna krejčovské učení a uvažovala o odchodu do kláštera. Utekla jsem z domu jen s pár kousky oblečení a šperky po mamince a dodnes si pamatuji, jak jsem celou noc seděla na mukačevském nádraží a přemýšlela, kterým směrem odjet. Nakonec se o mě postarala švadlena, u které jsem se učila, ale lehké to nebylo.
Další taková chvíle nastala, když zemřel můj první muž. Žili jsme tehdy na středním Slovensku a Dalibor pracoval v továrně na zpracování hliníku. Dřel jako kůň, abychom se měli lépe, i když se nám dostávalo všeho potřebného a například chata na druhé straně doliny se mi zdála jako zbytečný luxus. On si ale nedal říct, každý den přicházel z práce unavenější a ztrhanější a nakonec jsem se vedle něj jednoho rána probudila a zjistila jsem, že... Že už není.
Dlouho jsem se s tím nedokázala srovnat a strávila jsem několik měsíců ve své zvířecí podobě. Pak mě ve Štiavnických vrších objevil starý známý, který působil v Noční hlídce v Banské Štiavnici. Donutil mě zařadit se mezi Jiné a začít na sobě pracovat – následovalo několik let, kdy jsem se zdokonalovala ve schopnostech, které mi dává Šero, a hledala směr, kterým se dál vydat.
JP: A tím se zjevně stala pomoc ostatním. Nepomáháte ale jen obětem obchodu s lidmi, ale i mladým umělcům. Co Vás přivedlo k umění?
Alina: Paradoxně to byl můj otec, kterého jsem znala hlavně z matčina vyprávění a z jeho občasných letních návštěv – toulaví iluzionisté nejsou příliš rodinné typy. Ano, otec a také můj druhý manžel – toho jsem poznala na stáži v podpůrné skupině pro nemocné rakovinou. Společně jsme připravovali aktivity pro naše klienty a on protlačil mezi používané způsoby odreagování arteterapii. Sám maloval a tak dokázal pacientům poradit, jak uchopit své pocity a vyjádřit je na papíře. Bohužel nakonec sám onemocněl a šest let po naší svatbě zemřel. Jeho jediné přání bylo, abych pokračovala v podpoře umění, a tak to dělám.
JP: Pořádáte výstavy a výdělky z nich věnujete dětským domovům a iniciativám pro potírání obchodu s dětmi. Co ale ostatní typy umění? Zajímáte se o hudbu nebo divadlo?
Alina: Mým hlavním zájmem jsou obrazy a sochy, moje sbírka o tom vlastně docela dobře vypovídá. Co se ostatních oblastí týče, jde spíše o psychickou podporu mladých lidí, kteří se rozhodnou něco vytvořit. Snažím se je přimět, aby sebrali odvahu, neschovávali své nápady do šuplíku a ukázali je světu.
JP: Myslím, že tohle je dobré zakončení našeho rozhovoru. Děkuji za Váš čas.
Alina: Rádo se stalo. Byla by škoda nevyužít toho, že v Praze mají Jiní své noviny. Na všem, co dělám, je nejdůležitější říkat o tom ostatním, aby se mohli přidat, pokud budou chtít. Takže já děkuji za prostor ve vašich novinách.
Žádné komentáře:
Okomentovat