Když vám hrozí hůlkou – smíte se bránit?

 

(RR) Je krásné sobotní poledne. Z ničeho nic se ozve šéfredaktor Libový:
„Paní kolegyně, zaskočte k Chotkovým sadům, možná by se tam mohlo uhrát něco o čem bychom chtěli vědět.”
Sednu na tramvaj, vyběhnu z Malostranské na kopec a dříve než popadnu dech, slyším vyděšený hlas, vystupující z hloučku několika jiných, následovaný křikem. Křikem popálených jiných.
Chviličku po mě přichází hlídky.
Probíhá skenování všech přítomných asi od tří různých hlídkařů. Séra pravdy. Balzámy na popáleniny.
Napětí, že by se dalo krájet, a následně slyším větu, která mi zní v hlavě doteď:

Zkusíme to uhrát na sebeobranu.

Následuje svědectví upírky Zuzany, která byla přímou účastnicí této události:

Byl to normální den, šla jsem domů ve stejnou dobu i stejnou cestou jako obvykle. Tentokrát ale v uličce mezi lesem a mostem stála skupina jiných.
Nemám ráda takové skupinky, tak jsem se jí pokusila pouze projít.
Začali na mě pokřikovat: „co to tady máme?” Vzhlédla jsem a vidím, že se všichni pohybují směrem ke mě. Všichni s hůlkou v ruce.
Pokusila jsem se couvat tak, aby mi neodřízli cestu za mnou.
„Co…Co po mě chcete?” hlesla jsem.
„Ale,” odfrkla si jedna dívka, „jen si tak říkáme, že se na tu temnou dost roztahuješ.”
„Jdu domů” řekla jsem a pokusila se projít.
Před obličejem se mi objevila hůlka a po chvilce tři další.
„Vy Temný si myslíte, že vám to tu patří.“ „Temný si o sobě myslí, že jsou něco víc!“ začalo se ozývat od všech ostatních.
Sevřel se mi žaludek a zaplavil mě strach.
Zpanikařila jsem a sáhla po magii. Z ruky mi vyšlehl plamen a po něm následoval křik.
Popálení útočníci se s vyděšeným výrazem odpotácely vzad.
Hlídky byly již poblíž, což bylo nejspíš jediné štěstí. Okamžitě oddělily strany a začaly zjišťovat, co se vlastně stalo.
Snažila jsem se neposlouchat, co se útočníci snaží nalhat hlídkařům, a obrátila se k hlídkařce, která si mne oskenovala, a zeptala se mne na mou stranu příběhu.
Řekla jsem popravdě, jak to bylo. Že jsem jen procházela a zastoupili mi cestu, hrozili mi hůlkami, a to vše, aniž bych někoho z nich znala… pravděpodobně jen z nenávisti k Temným.
Je mi to líto, bála jsem se, zpanikařila jsem.

Zhodnocení situace hlídkou mě nejdříve uklidnilo, už mi nehrozilo žádné nebezpečí, ale pak se ozvala věta: „Uhrajeme to na sebeobranu.“ zaznělo to mumraji, pravděpodobně z úst členky Noční hlídky.
„Uhrajete?“ vypadlo ze mě „Já… já se ale opravdu bránila? Co jiného jsme měla udělat?“
„No, příště prostě… zkuste nekouzlit. Můžete kouzlit, až když zaútočí.”
„Ale já měla hůlky přímo před obličejem!”
„Taková je prostě Dohoda.”
Zmlkla jsem. Nikoho nepotrestali. Všechny propustili. A byli poučeni…
    Co si z toho mám vzít za ponaučení? 

    Jediné, které mi z toho plyne, je:
        Jakmile si tě někdo vybere a zaútočí na tebe, tak jsi automaticky spoluviníkem.

        Nechodit úzkými uličkami.
        Nebýt nikde dlouho do světla.
        Nebýt nikde sama.

        A hlavně…nebránit se.

Kvůli tomuto incidentu jsem kontaktovala i Kristu Černou, zástupkyní nejsvětlejší:
    Bohužel je to přesně tak jak říkáte. Bránit se je potřeba až ve chvíli kdy k útoku dojde.
    Naše hlídka se k tomu postavila s největší mírou porozumění jakou mohla. Ve chvíli kdy se žádný zločin nestal je složitě hledat viníka.
    I my, jako hlídkaři musíme počkat, jestli na nás zaútočí a až potom můžeme jednat a doufat že to přežijeme.
    Hlídky jsou tady od toho aby dodržovali dohodu, ne od hlídání slušných mravů.

Abych měla kompletní náhled na situaci, byla jsem v kontaktu s Morteonem z Denní hlídky:
    Z našeho pohledu slečna Zuzana neudělala žádný pročin proti Dohodě a není útočník. Na druhou stranu dle Dohody ani skupinka světlých nespáchala přečin proti Velké Dohodě.
    Pokud by na slečnu byla od Noční hlídky podána žaloba, my bychom stáli za ní. Pravděpodobně by se to nedostalo ani k tribunálu.

V této situaci se pravděpodobně jednalo pouze o velmi nešťastnou formulaci, která se slečny velmi dotkla. Znělo to, jako by ji považovali zároveň násilníka i oběť.

Praha je v tuto chvíli nejsvětlejší za dlouhou dobu, což způsobuje nejen mezi Hlídkami, ale i civilisty rozkol.

Ptám se tedy vás – kdy se obrana stává útokem?
    Velká Dohoda připouští výjimky, kdy při ochraně života a zdraví není povolenka potřeba, ale hranice je velmi tenká…