Vyjádření stoupenců Ježíše Krista II ke smrti jejich vůdce

Následující text jsem dostala k uveřejnění od stoupenců člověka, který se považoval za nového Ježíše Krista. Jakkoliv nesouhlasím s věcmi, které v něm stojí, rozhodla jsem se ho uveřejnit jako možný názor na věc. 

„Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.“

V dnešní vyprázdněné, nivelizované, relativistické společnosti není symbolem bezpráví soud a poprava. Něco takového by sentimentální, povrchně angažovaný člověk naší doby ve své duchovní prázdnotě neunesl. Bojíme se smrti a v obavě z vlastního zranění a konečnosti se vyhýbáme pohledu na bolest a umírání druhých. 
Proto Pilát těchto dní zvolil, a nelze popřít že nikoliv hloupě, jinou cestu. Proto člověk Rudolf Pozníček, Syn Boží, nezemřel na kříži ze dřeva, ale na kříži z lhostejnosti, pomluv a lží. Hlídkaři, ti Římané dneška, ho obviňují, že se zalekl soudu, že si v obavě z trestu, z toho, že bude zbaven svých schopností Jiného, vzal život. Zapomněli však, že Rudolf věděl, co ho z jejich rukou čeká. Že o tom mluvil se svými věrnými. 
Mohl kdykoliv couvnout, mohl poprosit svého... našeho Otce, aby od něj odňal tento kalich. 
„Ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“ 
A tak jako člověk Ježíš z Nazareta před téměř dvěma tisíci lety vzal i člověk Rudolf Pozníček svůj kříž a šel. Šel na Golgotu falešné lítosti, pohrdání, posměchu a nepochopení. Šel s nezlomnou vírou v to, že svou smrtí znovuobrodí boží zvěst v našich srdcích. Šel s nadějí, že duše jednoho každého z nás se znovu otevře slovům spásy. Šel s láskou, boží láskou ke svým věrným i ke svým katanům.
A tam, ve své cele, když ne rukou tak vůlí těch, kteří ho odsoudili na smrt – protože ve světě Jiných je tak snadné si ruce nejen umýt, ale ani si je neušpinit – zemřel Syn Boží, Bůh a Člověk, abychom my nezemřeli, ale měli život věčný.
Amen.