Legendární Denisa Lávková v exkluzivním rozhovoru pro JP

 (AV) Přivedla k životu Jinou Pravdu. Pokládala otázky na tělo významným Jiným. Po tom, co ji unesli příslušníci anarchistické skupiny, neohroženě pokračovala v novinářské činnosti. Zveřejňovala tajnou dokumentaci a informovala Jinou veřejnost o událostech, které se Hlídky pokoušely ututlat.

Takovou Denisu Lávkovou znala Praha před pěti lety. Kým je ale dnes? Odpověď na tuto a mnoho dalších otázek se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Z Prahy jste odjela před bezmála pěti lety. Co vás vedlo k návratu?

Když budu tvrdit, že se mi stýskalo po Praze, budete mi věřit? (směje se)

Pravda je taková, že někdy v životě nastanou situace, kdy vám nezbývá, než se vrátit domů.

Odkud jste se vlastně vrátila? Co jste dělala od doby, co jste opustila Prahu?

Celých těch pět let jsem strávila ve Spojených státech. Nějakou dobu jsem si vystačila s novinařinou pro lidi - Šerem se dostanete leckam a dozvíte se věci, které vaši lidští konkurenti nemají šanci zjistit, takže máte k dispozici exklusivní informace.

Mezitím se mi podařilo zorientovat i v Jiných žurnalistických vodách a střídavě jsem psala pro několik plátků v Ohiu a Tennessee. Bavilo mě to. Západ Spojených Států je kulturně velmi zajímavý, a mentalita místních mi hodně sedla. Byla jsem tam spokojená.

V Praze jste bývala v intenzivním kontaktu s Hlídkami a figurovala v nejrůznějších kauzách. Bavil vás po těchto zkušenostech čistě civilní život?

Za ty čtyři roky v Praze jsem absolvovala opravdu hodně vypjatých situací a odjela jsem právě proto, abych si od takových věcí odpočala. Když opakovaně téměř přijdete o život, zjistíte, že milujete nudu.

Prvních několik týdnů ve Státech jsem strávila v Omaze, největším městě Nebrasky, které je přibližně poloviční než Praha. Někteří čtenáři se asi budou ptát: Proč pro všechno na světě právě v Nebrasce? Vždyť tam nic není.

Právě proto. V Nebrasce se nic neděje. Ráno se probudíte, dojdete si do bistra na rohu na snídani a pak tam sedíte a pozorujete lidi, jak řeší zcela mundánní záležitosti. Nemusíte se schovávat před událostmi jako tady. Pokud aktivně nehledáte zážitky, tak vás celý svět nechá zírat na zátiší tvořené kelímkem s kávou a popelníkem na vašem stole až do poledne, kdy se vás majitelka bistra zeptá, jestli budete obědvat její krůtí sendvič, nebo se plánujete přesunout do restaurace naproti a dát si burger.

A tohle v Praze není možné?

Takovéhle ráno jsem v Praze za ty čtyři roky zažila celkem dvakrát.

Slyšela jste někdy Hlídkaře s ironickým úšklebkem říkat, že Praha je zvláštní město? Někdy se jich na to zeptejte. V Praze se neustále něco děje, a to zejména, když se vám to nejméně hodí.

V Americe se věci dějí jen tehdy, kdy chcete?

To sice ne, ale máte více času si s nimi poradit. 

V USA jsem se v posledním roce připletla k poměrně komplikovanému vyšetřování, ale… Amerika je velká. Když trochu chcete, máte dost prostoru naplánovat další kroky, a i v cizím městě obvykle znáte někoho, na koho se můžete obrátit. Společnost tam funguje mnohem více na úrovni celé země. Jiní po celých Státech jsou spolu v těsnějším kontaktu, takže když se přesunete z jednoho města do druhého, nepřijdete o kompletní zázemí.

Evropská města naproti tomu fungují spíše odděleně. Odstěhovat se z Prahy byť jen do Vídně obvykle znamená, že začínáte úplně od nuly a musíte znovu budovat síť kontaktů na vlastní pěst.

Praha vás tím pádem mnohem víc svírá. Máte pocit, že když odjedete, ztratíte všechno, na čem jste tvrdě pracovali. Pro spoustu pražských rezidentů je odjezd z Prahy až úplně nejzazší možnost. Co jsem se vrátila, zjišťuji, že tohle se stále nezměnilo, a musím říct, že ta uzavřenost pražské společnosti Jiných mi skutečně nechyběla.

Je něco, co vám naopak chybělo?

Čeština. Když jsem před pár dny seděla ve vlaku do Prahy, a po výměně průvodčích na hranicích se ve dveřích kupé ozvalo vaše jízdenky, prosím, upřímně mě to dojalo. V posledních pěti letech jsem češtinu slyšela jen z vlastních úst, když jsem si nahrávala poznámky a chtěla snížit pravděpodobnost, že mě u toho uslyší někdo, kdo by neměl.

Jen čeština? Nechyběl vám nikdo, koho jste v Praze nechala?

Spolu se mnou tehdy opustila Prahu velká spousta aktivních Jiných a mých přátel a známých. Máte na mysli někoho konkrétního z těch, kdo zůstali?

Co třeba pražský Nejtemnější, Václav Polák? Říká se, že kromě spousty jiných věcí, které má na svědomí, způsobil i to, že jste opustila Prahu.

Říká se… Předpokládám, že to ze všeho nejvíc říká on sám. Václav byl jedním z důvodů, proč jsem v Praze zůstávala i přes to, že jsem věděla, že to nese určitá rizika.

Po útoku na analytický summit na podzim 2017 jsem vydala článek s veškerými informacemi, které jsem v tu chvíli měla, a Denní Hlídka, kterou v tomhle směru Václav zastupoval, mě důrazně klepla přes prsty.

Nebylo to poprvé, co jsme narazili na fakt, že Václav vždycky stavěl zájmy DH nad cokoliv jiného, a já jsem to samé dělala s poctivou novinařinou.

Takže o vás přišel proto, že dělal svou práci?

A protože já jsem trvala na tom, že budu dělat tu svoji. Úkolem dobrého novináře je psát pravdu, i když je nepříjemná. Zejména, pokud je nepříjemná někomu mocnému. Hlídky jako instituce mocné jsou, a je potřeba držet jejich činnost pod drobnohledem, aby si veřejnost mohla být jistá, že jednají v rámci Velké Dohody a budou schopné civilní Jiné chránit.

Minulost jsme probraly důkladně. Jaké máte plány do budoucna? Chtěla byste se vrátit do redakce Jiné Pravdy?

(smích) To záleží na tom, zda by o mě měla zájem Jiná Pravda. Mám velkou radost, že noviny stále fungují, a navíc to vypadá, že se vám daří celkem dobře. Takže je otázka, zda najdete využití pro starou válečnou zpravodajku, která je ze všeho nejvíc unavená z toho, jak umí být svět Jiných drsné místo.

Moje aktuální plány jsou znova se zorientovat v Praze, a dokončit jeden větší projekt, na kterém pracuji už několik měsíců. Až to bude hotové, doufám, že budu moct několik dopolední strávit tím, že si dojdu na snídani do kavárny na rohu, a přes kelímek s kávou a popelník budu pozorovat lidi, jak se věnují úplně jednoduchým věcem.

Za sebe můžu v tuhle chvíli už jen dodat, že se samozřejmě těším, na ten zmiňovaný větší projekt a slečně Lávkové přeji, aby se jí brzy povedlo naplnit onu touhu po klidných dopoledních v pražských podnicích.